VI. ZASTAVENÍ
VERONIKA PODÁVÁ JEŽÍŠI ROUCHO

Klaníme se Ti, Pane Ježíši, neboť svým křížem si vykoupil svět.

Všichni od toho muže dávají ruce pryč. Všichni se k němu obrácejí zády. Dokonce i ti jeho učedníci ho zapřeli. Nikdo z davu nevyšel, aby mu pomohl, ať již jakýmkoliv způsobem.
A já? Já se na něho nedokázala ani podívat. Styděla jsem se. Už ten jásot, jenž jsem měla na začátku této cesty, ochabl. Čím to je, že jsem byla tak zlá?! Cítím vinu. Nesnesitelnou tíhu viny.

Avšak co to vidím?! Jedna žena, jménem Veronika, vystoupila z davu a zastavila průvod žoldnérů i samotného muže.
Chci vědět, co se bude dít. Prodírám se davem, než jsem se však prodrala, Veronika mu již podává roušku, aby mohl setřít z obličeje krev smísenou potem.
Chci tomu zabránit. Chci mu tu roušku vytrhnout. Než se však k něčemu odhodlám - zůstanu stát jako opařená...Muž vracel Veronice roušku a - hle - na roušce je obtisknut jeho obličej.!

Začaly se mi honit myšlenky:
"Jak je to možné? Kdo je ten muž, jenž nechává na rouchu svou tvář? Že by to byl přec Syn Boží?"

- Dokáži někomu pomoci ve svízelných situacích? Snažím se o to?
- Nedbám na okolí?
-Nebojím se posuzování druhých?
-Chci někdy někoho zastavit, když se někdo snaří pomoci druhému člověku?

Ukřižovaný Ježíši, smiluj se nad námi.